Blbec
 
(Audio help)
   Blbec

Pavel Řezníček

(Click on the asterisks * for pre-reading questions.)
 
 



 



e* je Řezníček blbec, mohu směle prohlásit, protože je to o něm známo a protože píšu Řezníčky já. Naproti tomu Řezníček žádný blbec není, a kdyby to chtěl Řezníček o něm tvrdit, dostal by přes ústa.
 
            * Kategorie blbců jsou různé; ve starších spiscích lékařských četl jsem termín: morálně blbý. Podle mě je blbec ten, kdo nosí současně pět sukní a na každé má vyšitého četníka. Blbec je ten, kdo si podřeže zápěstí střepem, aby se stal ještě lepším sklenářem. Hodinář, který odstraněním vteřinové ručičky u hodinek jim současně odstraní nebo odebere možnost nechat si podebrat bříško u palce a z něho vydloubnout fakana, je tuplblb.  
            * Anděl má roucho Řezníčkovo a v něm si nese boty. Řezníček sedí na skále a dloube se v noži ze solingenské ocele, protože mu připomíná sestru, kterou nemá. Když se podloube noži v nosních dírkách, ten sklapne. Teď už vidíte, že Řezníček je anděl, roucho a boty. Někdy z díry vychází chrapot. Řezníček mluví s chrapotem, ale ten s ním nechce mluvit, protože se mu Řezníček nelíbí a protože by ho Řezníček mermomocí oblékal do svých kalhot a chtěl by řvát z díry za něho. Proto Řezníček sedí na skále, dloube se své sestře v Solingenu a chroptí. Kdo si to vykládá po svém, je četník vyšitý na sukni. Solingen je skutečně ocel a nůž je jeho sestra.  
            * Jednoho dne Řezníček vstal a oblékl se. Rozhodil rukama po blbsku, jak jen to u nás umějí, a blbskou slinou vehnal dostavník do poštovní schránky. Ze schránky vyskočil střep, pak zápěstí a nakonec ještě lepší sklenář. Nesou Řezníčka na skálu, protože chtějí, aby ovládal kraj. Svatý Václav, jak říká Řezníček svým slinám, přitlouká krajinu pod skalou do rámu; vlastně tedy krajinu rámuje. Svaý Václav, jak si sliny říkají, usazuje Řezníčka na pohodlné místo na okapu skály, utíká do křovisek z nedopalků a pozoruje, co proslavený blb zase provede. Proslavený blb vstává, sundavá ze skály vývěsní štít „Zde se levně kovají desetníky,” bere dva desetníky, za úplatu je nutí, aby zdvihly sukénky a ukázaly mu podkovy. Pak chvíli chroptí. Chroptí ještě další chvíli, pak ještě jednu chvíli, vidí, že se chroptění nezbaví, proto vběhne na trať, obrátí lokomotivu srstnatým břichem nahoru, navleče si ji jako kalhoty, vytrhne dvě kolejnice, odráží se jimi jako vesly, zatímco sv. Václav dělá oběd. Pošle sv. Václava pro mouku, zase další ostuda, protože zváclavená mouka se mu lepí mezi prsty, je to tedy svatá mouka a s touhle moukou by se dobře ovládal celý kraj, ale co s ní, když prsty jsou ztuhlé a v dálce od nich jen cikánský lágr v dalekohledu Blériotově. Není to zrovna hezký pohled na hořící cikánku v hořícím dalekohledu. Cikánka ještě cosi šeptá, cosi ještě chce, o cosi prosí, rozhodně ne o život, protože cikáni jsou ještě hrdější než Řezníček, sv. Václavovi se daří odezírat z jejích rtů dalekohledem, že by se chtěla naposledy pomilovat se svým mužem, ale ten leží někde mezi klobouky a píšťala ho očichává.  
            * Cikánka se hroutí do popela, pot jí vypadává z čela jako z penálu. To je signálem pro Řezníčka, aby se vrátil mezi normální lidi. Sv. Václav mu toto rozhodnutí schvaluje, protože je mu na skále zima a chce se vrátit Řezníčkovi do huby. Ale i sliny rostou, a zatímco sv. Václav mokřil skálu, pozoroval dalekohledem hořicí cikánku, chodil pro mouku, kteroužto zváclavil, tak tedy v tomto poločase rozpadu sv. Václav povyrostl ze šatiček, tedy z Řezníčkovy huby, a už se nemohl do nich vrátit. A to je základ svatováclavské legendy, tak tedy dostali Češi svého světce a patrona, protože toto všechno se odehrálo na skále roku 929.  

(Literární noviny, 1993)