O malé bílé cedulce
 
(Audio help)
   O malé bílé cedulce

Alexandra Berková

(Click on the asterisks * for pre-reading questions.)
 
 

 

Ještě ničeho nechápaje, ale již chladna, pohlédl
Alexandr Semjonovič vzhůru.
(A. P. Čechov)
 
 



 



ejdřív* jsem viděla ceduli PŘEJDI, a tak jsem přešla. Pak jsem nelámala větve, nedotýkala se ani drátů na zem spadlých a chránila socialistický majetek, majetek nás všech. Potom jsem udržovala čistotu, uvolnila bezpečnostní pás a nevykláněla se z oken. A pak už skoro nebylo do čeho píchnout, tak jsem chvíli nekouřila, urychlila nástup, použila zadních dveří a chystala se asi dvacet minut nepromluvit za jízdy s řidičem. To dělám ráda, nemluvit za jízdy s řidičem: často za ním i hodinu postávám a příkladně s ním nemluvím, abych se zavděčila. Tak jsem tam za ním stála, když jsem ji uviděla, tu malou bílou cedulku:
MLADŠÍ UVOLNĚTE MÍSTO STARŠÍMU.
 
            * Kterému staršímu, to už v příkazu nebylo — je mi to zřejmě ponecháno na vůli. Rozhlédla jsem se, vybrala si jednu zvlášť bledou a unavenou slečnu a dala se do práce: promiňte, slečno, že obtěžuji, řekla jsem, kolik je vám let? Cože? řekla slečna a zblízka se na mě podívala. Kolik je vám let? řekla jsem. Mně? řekla slečna a píchla do sebe prstem. A hned mi bylo jasné, že s ní budou potíže. Vám, řekla jsem.  
            * Slečna si mě celou prohlédla, pak řekla pomalu ccc, zavrtěla hlavou a otočila se ke mně zády. Asi nechtěla svůj věk říkat nahlas, a tak jsem jí poklepala na rameno a řekla co nejzdvořileji: buďte prosím tak laskava a půjčte mi svůj občanský průkaz. Poslechla okamžitě, třebaže musela vědět, že se občanský průkaz půjčovat nesmí. Klid, řekla jsem vlídně, protože se jí přitom vysypala kabelka, a listovala jsem průkazem a četla si o tom, kde, kdy, komu a proč se narodila, kde kdy bydlela a bydlí a jakými ciframi je určena pro tento svět.  
            * Slečna si nervózně odkašlala a zatěkala očima. Začínala mi být nesympatická. No nic, řekla jsem si, ještě si chvilku počtu, abych neurazila, pak jí někde uvolním místo a jdu od toho. Slečna si zase odkašlala. Jste zaměstnaná? zeptala jsem se, aby řeč nestála. Slečna něco zakoktala a rozhlédla se kolem, ale nikdo jí neporadil. A proč to tu nemáte zapsáno? řekla jsem. Já, já, pípla slečna a zase zatěkala očima. Už mi vážně šla na nervy.  
            * Nesnáším lidi, co koktají a těkají očima. Tak si to koukejte doplnit, řekla jsem. V legitimacinic zajímavého nebylo, tak jsem ji vrátila. No, jste ročník osmačtyřicet, to souhlasí, tak poďte se mnou, řekla jsem. Slečna se vyjeveně rozhlédla a brada se jí rozklepala. A proč? pípla protivně. Fakt už mě štvala. Skoro jsem toho chtěla nechat, ale najednou většina lidí vystoupila, tak jsem si řekla, že už to dotáhnu. Jó, vážená, řekla jsem, to já vám nepovim, páč to sama nevim. Já jenom plnim příkaz a ten zní, že musíte sedět. A ta holka omdlela. Normálně šla k zemi. Tramvaj zastavili a volali doktora.  
            * Chtěla jsem se zeptat, co sestalo, ale nějaký pán mě vzal za ramena a vedl mě stranou. Nesmíte být hned tak přísná, řekl mi přátelsky, já vím, já vím, jdete na to v podstatě správně, já jenom že se hned pozná nováček, nic ve zlym. Chtěla jsem něco říct, ale ten pán se usmál a poklepal mi na rameno: nic, fajn, řekl, to se zabrousí, jinak to bylo dobrý, fakt dobrý. Ukázal mi pěst s palcem vzhůru, bouchl mě do zad a odešel.  

(Knížka s červeným obalem, 1986)