(Audio help)
  Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Vydal

Karel Jaromír Erben

(Click on the asterisks * for pre-reading questions.)
 
 



  
 



yl * jeden král, a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: „Můj milý synu víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude; ale prvé než mne pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj” — A královic řekl: „Rád bych, otče, po vůli ti byl, ale nemám nevěsty, neznám žádné.” — I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi: „ Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro, podívej se tam kolem, a pak mi pověz, kterou bys rád.” — Královic nemeškal a šel. Jak živ tam nahoře ještě nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo.
 
            * Když přišel nahoru až k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dvéře jako poklop, byly zamčeny; ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla veliká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm; podlaha zelený hedbávný koberec, a kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích, a v každém okně na skle křistálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, div že královic na nich očí nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se, a jen promluvit.  
            * Tu zpozoroval královic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pasem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnéjší, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu. Královic dlouho před tím obrazem stál u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, i řekl: „Tuto chci mít a žádnou jinou” a jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tom okamžení všecky ty obrazy zmizely.  
            * Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král, zamyslil se a řekl: „Zle’s učinil, synu můj že’s odkryl co bylo zastřeno, a v nebezpečenství veliké pro to slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černoknéžníka, v železném zámku zajata; kdokoliv se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil. Ale co se stalo, odestati se nemůže; dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své, a zdráv mi se domů zase vrať ”  
            * Královic rozloučil se s otcem, vsedl na koně a jel si pro tu nevěstu. I přišlo mu jet velikým lesem, a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila. A když tak v houští a mezi skalím a bažinami s koněm bloudil, nevěda kudy kam,, slyšel za sebou někoho volat: „Hej počkejte” Královic ohlédl se a viděl vysokého človéka, an za ním pospíchá. „Počkejte a vemte mne s sebou, a vezmete-li mne do služby, nebudete toho litovat.” — „Kdo pak jsi?” řekl královic, „a co umíš dělat?” — Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li támhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? já vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru vylezt.”  
            * I začal se Dlouhý natahovat, tělo jeho kvapem rostlo , byl tak vysoký jako ta jedle; pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení smrštil se zas a královici ho podává. — „Dobře svůj kousek umíš; ale co mi jsou ptačí hnízda platna, jest-li že mne z toho lesa nemůžes vyvest” — „Hm, to je lehká věc” řekl Dlouhý a začal se zas natahovat, až byl třikráte tak vysoký, jako nejvyšší borovice v tom lese: ohlédl se kolem a povídá: „Támhle tou stranou máme nejblíž z lesa ven.” Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed, a prvé nežli se královic nadál, byli za lesem. Před nimi byla daleká široká rovina, a za tou rovinou vysoké šedivé skály, jako zdi velikého města, a hory porostlé lesem.  
            * Támhle, pane, jde můj kamarád,” řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, „Toho byste taky měl do služby vzít, věru že by vám dobře posloužil.” — „Křikni na něj a zavolej ho, abych viděl, co je zač.” — „Je to, pane, trochu daleko,” řekl Dlouhý, „sotva by mne uslyšel, a dlouho by trvalo než by přišel, protože má mnoho co nosit. Radší pro něj doskočím.” Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava pohřížila v oblacích, udělal dva tři kroky, vzal kamaráda za ramena a postavil ho před královicem. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyrvěderní soudek. — „Kdo pak jsi ty?” zeptal se ho královic, „a co umíš dělat?” — „Já pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat.” — „Tehdy mi se ukaž.” — „Pane, ujíždějte honem — honem zpátky do lesa” volal Široký a počal se nadýmat.  
            * Královic nerozuměl proč ujíždět; ale vida, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas ujíždět, sic by ho i s koněm Široký zamačkal, jak mu břicho kvapně na všecky strany rostlo;byloť ho najednou všude plno, jako by se byla hora přivalila. Tu potom Široký přestal se nadýmat, odfouknul si, až se lesy ohýbaly, a udělal se zas takovým, jako byl prvé. — „Ty’s mne prohnal” řekl mu královic, „ale takového chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou.”  
            * A tak potom ubírali se dál. Když přisli blízko k těm skalám, potkali jednoho, a měl oči zavázané šátkem. — „Pane, to je náš třetí kamarád,” povídá Dlouhý, „toho byste měl taky do služby vzít; věru žeby vám darmo nejedl.” — „Kdo pak jsi?” zeptal se ho královic, „a proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?” — „Hoj, pane naopak: právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak, jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz na skrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký.” Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všecky strany, a za maličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku třpytilo se něco jako oheň. Bystrozraký pro to došel a královici to přinesl. Bylo ryzé zlato.  
            * „Hoho, ty’s chlapík penězi nezaplacený” řekl královic; blázen, kdo by tvé služby nechtěl užit. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přec a pověz mi, daleko-li mám ještě do železného zámku, a co se tam nyní děje?” — „Kdybyste jel, pane, sám,” odpovědel Bystrozraký, snad byste ani za rok tam nedojel; ale s námi tam přijedete ještě dnes — právě nám tam nyní chystají večeři.” — „A co tam dělá moje nevěsta?” —
„Za železnou mřeží
na vysoké věži
černokněžník ji střeží.”
 
            * A královic řekl: „Kdo’s dobrý, pomoz mi ji vysvobodit” A oni všickni mu slíbili, že mu budou pomáhat. A tak ho vedli mezi ty šedivé skály tím průlomem, co Bystrozraký očima v nich udělal, a těmi skalami, vysokými horami i hlubokými lesy dál a dál; a kde byla v cestě jaká překážka, tu hned ti tři tovaryši odklidili. A když se slunce schylovalo k západu, počaly se hory nížit, lesy řídnout a skály schovávaly se mezi vřes; a když už bylo nad západem, viděl královic nedaleko před sebou železný zámek; a když už zapadalo, jel po železném mostě do brány; a jak mile zapadlo, zdvihl se železný most od sebe sám, brány zavřely se jedním rázem, a královic i tovaryši jeho byli v železném hradě zajati.  
            * Když se tu v nádvoří ohlédli, dal královic koně svého do konírny — a bylo mu tu všeckopřichystáno — a potom šli do zámku. V nádvoří v konírně, v zámecké síni i v pokojích viděli v soumraku mnoho lidí bohatě přistrojených, pánů i služebníků, ale nikdo z nich ani se nephonul — byli všickni zkamenělí. Prošli několik pokojův a přišli do večeřadla. To bylo jasně osvíceno, v prostředku stůl, na něm dobrých jídel a nápojů dost, a prostříno bylo čtyrem osobám. Čekali, čekali, myslili, že někdo přijde; ale když nikdo dlouho nepřicházel, sedli a jedli a pili, co hrdlo ráčilo.  
            * Když se najedli, počali se ohlížet, kde budou spát. V tom nenadále rozlítly se dvéře rázem a do pokoje vstoupil černokněžník, shrbený stařec v dlouhém černém oděvu, hlavu holou, šedivé vousy po kolena a místo opasku tři železné obruče. Za ruku vedl krásnou, překrásnou pannu, bíle oblečenou; měla na těle stříbrný pás a perlovou korunu na hlavě, ale byla bledá a smutná, jako by byla vstala z hrobu. Královic hned ji poznal, skočil a šel jí naproti; ale prvé než mohl slovo promluvit, ozval se k němu černokněžník: „Vím, proč jsi přišel, tuto královnu chceš odtud odvest. Herež budiž tak, vem si ji, jest-li žepo tři noci dovedeš uhlídat, aby ti neušla. Ujde-li ti, zkameníš i se svými služebníky, jako všickni, co přišli prvé než ty.” Potom ukázal královně na sedadlo, aby si sedla, a odešel.  
            * Královic nemohl s té panny ani očí spustit, jak byla krásná. I začal k ní mluvit, ptal se jí všelicos; ale ona neodpovídala, neusmála se a na nikoho ani nepohlédla, jako by byla z mramoru. I sedl si podlé ní a umínil si celou noc nespat, aby mu neušla; a pro větší jistotu natáhl se Dlouhý jako řemen a ovinul se kolem celého pokoje podlé stěn; Široký posadil se do dveří, nadmul se a zacpal je tak, že by ani myška nebyla proklouzla, a Bystrozraký postavil se k sloupu prostřed pokoje na hlídku. Ale za chvilku všickni začali dřímat, usnuli a spali celou noc, jako by je byl do vody vhodil.  
            * Ráno když se počalo rozednívat, královic se probudil, ale jako by mu byl někdo nůž do srdce vrazil — královna pryč. I hned zbudil služebníky a ptá se co dělat? — „Nestarejte se, pane, nic” řekl Bystrozraký a bystře pohleděl oknem ven, „však už ji vidím Sto mil odtud je les, a prostřed lesa starý dub, a na tom dubě na vršku žalud — a ten žalud je ona. Ať mne Dlouhý vezme na ramena a dostanem .” A Dlouhý si ho hned naložil, natáhl se a šel, co krok to deset mil, a Bystrozraký ukazoval cestu.  
            * I neminulo ani co by jednou okolo chalupy oběhl, a byli už zase tu, a Dlouhý královici ten žalud podal: „Pane, pusťte jej na zem” Královic jej pustil, a v tom okamžení stála královna vedlé něho. A když se slunce za horami začalo ukazovat, rozlítly se hřmotně dvéře a černokněžník vešel do pokoje i potulně se usmíval; ale když tu královnu spatřil, zamračil se, zabručel — a třesk jedna železná obruč na něm praskla a odskočila. Pak vzal pannu za ruku a odvedl ji pryč.  
            * Ten celý den potom neměl královic co dělat, než chodil po zámku i kolem zámku a díval se, co kde bylo divného. Všude jako by byl v jediném okamžení život vyhynul. V jedné síni viděl nějakého královice, an držel oběma rukama napřažený tesák, jako by chtěl někoho v půly přetít, ale rána nedopadla, zkameněl. V jednom pokoji byl zkamělý rytíř, jako by ve strachu před někým utíkal, a brknuv o práh, vzal pochop, ale nedopadl. Pod komínem seděl nějaký sloužící, držel v jedné ruce kus pečeně od večeře a druhou nesl sousto do huby, ale nedonesl: když mu bylo před samou hubou, taky zkameněl. A mnoho jiných ještě tu viděl zkamenělých, každého tak a v tom postavení, co byl, když černokněžník řekl: „Zkameňte” A taky mnoho krásných koní tu viděl zkamenělých, a v zámku i okolo zámku všecko pusto i mrtvo: stromy byly, ale bez listí; luka byly, ale bez trávy; řeka byla, ale netekla; nikdež ani ptáčka zpěváčka, ani kvítka země dítka, a ve vodě rybičky běličky.  
            * Ráno, v poledne i večer našel královic se svými tovaryši v zámku dobrou a hojnou hostinu: jídla samy se nosily, víno samo se nalívalo. A když bylo po večeri, otevřely se zase dvéře a černokněžník přivedl královnu, aby královic hlídal. I ačkoli si všickni umínili, že všemožně se budou bránit, aby neusnuli: však neprospělo nic, usnuli zas. A když se ráno za svítání královic probudil a viděl, že královna zmizela, skočil a zatáhl Bystrozrakého za rameno: „Hej, vstávej, ty Bystrozraký víš-li kde je královna?” — Ten protřel si oči, hledí a povídá: „Už ji vidím dvě stě mil odtud je hora, a v té hoře skála, a v té skále drahý kámen, a ten kámen je ona. Když mne tam Dlouhý donese, dostaneme .”  
            * Dlouhý hned ho vzal na ramena, natáhl se a šel — co krok, to dvacet mil. Bystrozraký pak upřel na horu své žhavé oči a hora se rozsypala, a skála v ní rozskočila se na tisíc kusů a mezi nimi třpytil se drahý kámen. Ten vzali a královici přinesli; a jak jej na zem pustil, stála tu královna zas. A když potom černokněžník přišel a ji tu viděl, zlostí zajiskřily se mu oči — a třesk zas jedna železná obruč praskla na něm a odletěla. Zabručel a královnu z pokoje odvedl.  
            * Ten den zas bylo všecko jako včera. Po večeři černokněžník zase královnu přivedl, podíval se ostře královici v oči a posměšně prohodil: „Uvidí se, kdo s koho: zdali ty zvítězíš anebo já” a s tím odešel. I dali si dnes všickni tím pilnější práci, aby se ubránili před usnutím; nechtěli si ani sednout, chtěli tu celou noc prochodit, ale všecko nadarmo, byloť jim uděláno: jeden po druhém usnul chodě, a královna jim ušla přec.  
            * Ráno probudil se zase královic nejdřív, a když tu královny neviděl, zbudil Bystrozrakého: „Hej, vstávej Bystrozraký podívej se, kde je královna” — Bystrozraký dlouho hleděl ven: „Ho, pane” povídá, „daleko je, daleko tři sta mil odtud je černé moře, a prostřed toho moře na dně leží skořepina, a v té skořepině zlatý prsten —a ten prsten je ona. Však nestarejte se, přece dostanem ale dnes musí Dlouhý také Širokého s sebou vzít, budem ho potřebovat” Dlouhý vzal na jedno rameno Bystrozrakého, na druhé Širokého, natáhl se a šel — co krok, to třicet mil. A když přišli k černému moři, ukazoval mu Bystrozraký, kam má pro tu skořepinu do vody sáhnout. Dlouhý natahoval ruku co mohl nejvíc, ale ke dnu přece nemohl dostačit.  
            * „Počkejte, kamarádi jen maličko počkejte, však já vám pomohu,” řekl Široký a nadmul se co mu břicho stačilo; pak se položil na břeh a pil. Za maličkou chvilku opadla voda tak, že Dlouhý lehoučko dna dosáhl a skořepinu ven z moře vynesl. I vyndal z ní prsten, vzal kamarády na ramena a pospíchal zpátky. Ale na cestě bylo mu přece trochu těžko se Širokym běžet, proto že měl půl moře vody v sobě; i setřásl ho v jednom širokém údolí s ramena na zem. Bouchlo to jako když měch s věže pustí, a v okamžení bylo celé údolí pod vodou jako veliké jezero; Široký sám ledva z něho vylezl.  
            * Zatím bylo v zámku královici už velice těžko; slunečná záře začala se za horama ukazovat a služebníci ještě se nevraceli; a čím plamenitější paprsky vzhůru vystupovaly, tím větší byla jeho úzkost; smrtelný pot se mu vyrážel na čele. Brzy pak ukázalo se slunce na východě jako tenký žhavý proužek — a v tom rozevřely se dvéře silnou ranou, a na prahu stál černokněžník i ohlížel se kolem po pokoji, a vida že královny tu není, šeredně se zachechtal a vkročil do pokoje. Ale v tom crňk rozskočilo se okno v kusy a zlatý prsten padl na zem, a v okamžení tu stála královna zas. Bystrozraký vida co se v zámku děje, a v jakém nebezpečenství pán jeho jest, pověděl Dlouhému; Dlouhý udělal krok a hodil prsten oknem do pokoje. Černokněžník zlostí zařval, až se zámek otřásl, a tu prask ta třetí železná obruč pukla na něm a odskočila, z černokněžníka udělal se havran a vyletěl tím roztlučeným oknem ven.  
            * A tu hned ta krásná panna promluvila i děkovala královici, že ji vysvobodil, a zčervenala jako růže. A v zámku i okolo zámku najednou všecko oživělo: ten co držel v síni napřažený tesák, švihl jím do povětří , jen zafičelo, a pak jej zastrčil do pošvy; ten co brknul o práh, dopadl na zem, ale hned zase vstal a popadl se za nos, má-li ještě celý; ten co seděl pod komínem, vstrčil to sousto pečeně do huby a jedl dál; a tak každý dodělal co počal a kde přestal. V konírnách vesele dupaly a řehtaly koně; stromy okolo zámku zelenaly se jako brčál, na lukách bylo plno strakatého kvítí, vysoko v povětří švitořil skřivánek a v bystré řece projížděly se hejna drobných rybiček. Všude živo, všude veselo  
            * Zatím sešlo se mnoho pánů do pokoje, kde byl královic, a všickni mu z vysvobození svého děkovali. Ale on řekl; „Mně nemáte co děkovat; kdyby nebylo mých věrných služebníků Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého, byl bych také tím, čím jste byli vy.” A hned potom vydal se na cestu domů k otci, starému králi, se svou nevěstou a se svými služebníky, Dlouhým a Bystrozrakým, a ti všickni páni ho doprovázeli. Na cestě potkali Širokého a vzali ho taky s sebou.  
            * Starý král plakal radostí, že se synovi jeho tak poštěstilo; myslil, že už se nevrátí. Brzy potom byla hlučná svatba, trvala tři neděle, všickni páni, co je královic vysvobodil, byli pozváni. Když bylo po svatbě, ohlásili se Dlouhý, Široký a Bystrozraký mladému králi, že půjdou zas do světa hledat práce. Mladý král jim domlouval, jen aby u ného zůstali: „Všecko vám dám, co budete do smrti potřebovat, nic nemusíte dělat” Ale jim se takové líné živobytí nelíbilo, vzali od něho odpuštění a šli přec, a po tu dobu se někde ve světě potloukají.