Naši hosté a my

Karel Čapek

(Click on the asterisks * for pre-reading questions.)
 
 




(Audio help)   
 



otkl* jsem se zde minule faktu, že Angličané i Američané přicházející do Prahy — a mezi nimi mnozí, na kterých nám velmi záležíse v Praze skoro bez výjimky ocítají v německé společnosti a jsou hosty bohatých Němců; tento fakt leckoho zarazil. Povím vám nyní dále, povím vám například, že v Anglii najdete prazvláštní sympatii k Maďarům, protože . . . „vždyť to jsou také milí lidé!“ Povím vám, že cizinci usedlí v Praze odtud přímo utíkají, neboť se tu cítí společensky izolováni. Korespondenti cizích novin jsou prostě zoufalí: „Nemáme s kým mluvit.“ A naše veřejnost vždycky rozhořčeně vyletí, když se v zahraničních novinách octne informace nám nepříznivá; hned se křičí, co prý dělají naše zahraniční a propagační úřady a kdesi cosi. Odpusťte, nechte úřady stranou: je to naše vina.
 
            * Jsem dosti znám jako nespolečenský člověk, abych směl bez osobních nároků říci: co nám nejvíce škodí, je naše společenská nezpůsobilost. Na prvním místě míním naši společenskou nezpůsobilost vůči sobě samým. Bůhví, ne že by nám chyběla družnost; od hospodských kroužků až po university, literární kotérie a politické strany máme podivuhodnou náklonnost sdružovat se . . . řekněme ve skupiny, abych neřekl drsnější slovo, ale zato nám naprosto chybí platforma společenskosti. Vůbec jaksi nechápeme, že jsou okamžiky — ne slavnostní, ale docela všední — kdy se odkládají zbraně a kdy pod černým kabátem naprosto mizejí válečné barvy skupiny nebo strany; ostatně jde to i bez černého kabátu, ale nemůže to jít bez vzájemné loajálnosti. Naše polemiky a takzvané ideové spory jsou strašně osobní a — zpříma řečenosprosté: protože nepočítáme s tím, že se jednou sejdeme na neutrální půdě a potřeseme si rukama; protože u nás prostě není společnosti, prostředí loajálního a neinteresovaného, kde se nepracuje pěstmi a lokty. Býti společenským člověkem naprosto neznamená být členem pěti spolků a běhat po čajích, nýbrž prostě nenabírat člověka na rohy z jediného důvodu, že není hovadem téhož stádečka.  
            * Ale jsme nespolečenští i vůči svým hostům. Není od nás hezké, že necháváme, aby jediným hostitelem cizinců byl pan president; dost jiných věcí na starosti. Tak trochu hostitelem se má cítit už portýr v hotelu, sklepník v hospodě a konduktér na dráze; proč musí člověk za hranicemi pořád slyšet stížnosti na tyto osobnosti, jež pohříchu hlavně oživují obraz, který si cizinec odnáší o naší zemi! Ale také jen za hranicemi ocení člověk plně velikost osobního a společenského prestiže presidenta Masaryka; o tom nemají lidé u nás ani ponětí; říkám vám, tato služba je převeliká. — Na druhé straně, dáme-li se do hoštění, utaháme cizince jako kočku a vlečeme ho oficiálně po radnicích, banketech a já nevím po čem ještě. Pohostit někoho znamená poskytnout mu pohodlí, obklopit ho něčím příjemným a nedělat národní a státní propagandu něčím jiným než svou osobní vlídností, neboť není horší propagandy než ta, která se vnucuje.  
            * Mimoto chybějí nám v Praze společenské platformy, na něž by bylo možno uvést hosty a seznámit je s lidmi, aby mohli s nimi navázat styky podle svých sympatií a zájmů. Mohl bych vám povídat o anglickém klubu spisovatelů, který se jmenuje Penklub a který existuje jen proto, aby cizí spisovatel, který přijede do Londýna, se prostě při večeři seznámil s literáty anglickými. Pokud vím, i jiná povolání tam mají podobná, čistě společenská střediska. Jak vidíte, ve velké a inzulární Anglii se přikládá značná váha mezinárodním stykům; u nás je důvodů k tomu víc a jsou naléhavější.  
            * Organizujeme se stavovsky, ale neorganizujeme se společensky. Ještě nejsme přesvědčeni, že společnost není přepych, nýbrž životní podmínka pro nás samotné — a zároveň ve velmi širokých mezích naléhavá potřeba na mezinárodním poli. Každou chvíli někdo spustí o nutnosti vědeckých, uměleckých a jiných styků s cizinou, ale nikdo nezačne tím, co je přímo podlahou pro takové styky, to jest zvýšením své vlastní a veřejné společenské úrovně. A nemyslím hmotné úrovně, — po té stránce můžeme se klidně a bez ostychu přiznat k svým maličkým prostředkům; nýbrž etické úrovně společenství, tedy prostého a vlídného pohostinství, vzájemné loajálnosti . . . a trochu té zdvořilé formy.