(Audio help)
  O tom humoru

Karel Čapek

(Click on the asterisks * for pre-reading questions.)
 
 



 


roč* je u nás tak málo humoru v literatuře, proč se mu nedaří, co to vlastně humor je a tak dále? Na otázku, proč se u nás humoru málo daří, je odpověď dvojí; jedna vyplývá z naší národní povahy a druhá z povahy humoru.
 
            * I. Nemůžeme říci, že by naše národní povaha neměla talent k humoru. Naopak naše lidové tradice jsou většinou veselé, náš lidový typ je chlapík s vyřídilkou, nakloněný k legraci, švandě a psině. Jedna americká Češka mně říkala, že když je v Praze mezi lidmi, je to v tramvaji nebo na ulici, musí se pořád smát; co prý šprýmů odevšad slyší — a nejdivnější prý je, že je ostatní přijímají zasmušile a nedůěřivě jako na funuse. Řekl bych, že náš národ má lidový talent pro humor, ale považuje jaksi za nedůstojné se jím otevřeně bavit. Čím výše vystupujeme po sociálním žebříčku, s tím ponuřejší vážností se v lidech setkáváme. Snad jsme si ještě neodvykli dávat najevo, že jsme tři sta let úpěli v porobě a že životní veselí nesluší národu trpícímu a uhnětenému; vždyť i dnes, ve svobodném státě, mluví kdekdo se zvláštní zálibou o „nesnesitelných poměrech“, o „zoufalé situaci“ a tak dále. Kdyby tak mluvili dělníci bez práce a chleba, nebylo by se tomu co divit; ale zvláštní je, že nejpochmurněji se vyjadřují a chovají lidé z vrstev, o kterých nelze tvrdit, že by trpěly hladem; ale to už je jiná kapitola. Druhá příčina, proč se u nás lidé stydí dopustit se otevřené veselosti, je docela prostě povýšenectví, ať je to povýšenectví intelektuální nebo sociální nebo hmotné; každý, kdo se dostal trochu nahoru, považuje za svou povinnost dávat ustavičně najevo: já jsem vážný, já se musím zabývat jenom nejvážnějšími problémy, já nesu tak těžkou odpovědnost a tak dále. Každý je ovládán pocitem, že by si společensky zadal, kdyby se rozveselil. To máte tu nesmírnou vážnost ouřední, profesorskou, politickou — a zejména intelektuálskou. Snad čtete literární a divadelní kritiky a všimli jste si, že v nich bývá humor považován za cosi nižšího, méněcenného, vulgárního a vůbec přízemního. Humor jako životní projev se u nás (v daleko větší míře než u národů bohatších tradic) sráží s papírovou nebo profesionální vznešeností lidí, kteří trpí komplexem, že nesou na své hlavě jakousi hodnostářskou mitru, a pořád mají strach,aby jim nespadla. Úhrnem tedy by nám patrně nechyběl ani smysl ani nadání pro humor; ale jeho volné vyžití je u nás brzděno zábranami morálními a společenskými.  
            * II. Ta nedůvěra k humoru, kterou u nás vidíme, má ještě jiné příčiny, a sice v samotné povaze humoru. Abychom ten zvláštní charakter humoru poznali jasněji, srovnejme jej s povahou jiných úkazů, které se počítají k takzvanému komičnu, a sice s ironií a satirou. Ironie je vždy projevem nějaké převahy; ironizujeme to, co je menší, slabší, naivnější než my, čemu se cítíme nadřaděni, nad čím se domníváme stát společensky nebo duchovně. Nejčastěji se v ironii projevuje převaha ducha nad davem, povýšenost intelektu nad lidskými předsudky a zaostalostmi; typický pro to je, řekněme, takový Voltaire nebo Anatole France. Vedle toho existuje ironie hrubší, ironie pána věči sedlákovi, ironie nadřízeného věči podřízeným a tak dále; ale ať jde o ironii básnickou nebo fouňovskou, náleží ve všech případech k její podstatě, že výše stojící anebo výše diferencovaný člověk shledává směšným nižšího, primitivnějšího, podřadnějšího člověka. Ironie se rodí z rozdílů mezi lidmi, z vnitřní nerovnosti lidí.  
            * A nyní satira: K její povaze patří, že s něčím bojuje, že proti něčemu revoltuje. Revolta se obrací obyčejně proti tomu, co toho času vládne, proti přesile, proti mocenské převaze; nebouříme se proti něčemu, co je slabé, oficiální a obecně přijaté, ať je to vkus, konvence, obecná víra nebo politický režim. Na rozdíl od ironie satira se nestaví nad věci, nýbrž proti věcem; s čím větší přesilou se dává do boje, tím větší je její čest; je po přednosti zbraní minority proti většině, výsměchem a protestem ducha nespokojeného a rozhořčeného tváří v tvář vládnoucí moci.  
            * A konečně čistý humor, který není ironií ani satirou, je možný jen mezi rovnými. Předpokladem humoru je lidská solidarita: jsme jeden jako druhý, pročež si můžeme spolu pošpásovat stejně bez povýšenosti jako bez nedůtklivosti. Proto také je humor převážně mužský, neboť muži jsou od přírody solidárnější; je kolektivistický, rodí se nejsnáz v davové pospolitosti a družnosti; člověk osamělý nemůže špásovat, chudák Robinson byl člověk odsouzený k nesmírné vážnosti. Humor není myslitelný beze vztahu vzájemné důvěry; kde člověk vidí v člověku nepřítele, ukazuje mu zuby, aby ho zastrašil, ale ne aby se na něj přátelsky zasmál. Humor je převahou lidový, protože mezi pány nebývá rovnosti. Zkrátka humor je svou celou podstatou demokratický; zřizuje mezi lidmi rovnost a družnost, rodí se z ducha kamarádského, je v podstatě seberozdáváním a důvěrností, ba důvěřivostí. A tady je jedna z hlubších příčin, proč se u nás humoru nedaří. Jsme demokrati, ale to ještě neznamená, že jsme demokratičtí, že s radostí prožíváme svou rovnost s druhými. Je v nás příliš mnoho stavovské a třídní upjatosti, trapně cítěné nerovnosti, dívání se na druhé buď spatra nebo zdola; nesmělost i pýcha vylučuje humor. Ve vžitých demokraciích, jako je anglická nebo americká, vidíme napořád daleko silněji spotřebu i tradici humoru; nebo srovnejte si francouzskou allégresse s německou tuhostí a vážností. Chybí-li nám víc humoru, chybí něco našemu národnímu životu, naší demokracii, našemu životnímu režimu. Až uslyšíme náš národ ochotněji a otevřeněji se smát, budeme si moci říci: Chválabohu, konečně se stáváme víc lidem v demokratickém a hlubokém smyslu slova.