Kdybytí
 
(Audio help)
   Kdybytí

Alexandra Berková

(Click on the asterisks * for pre-reading questions.)
 
 

 

Pozorují nás včely? My je, to se rozumí, už dávno pozorujeme.
(W. Saroyan)
 
 



 



ykoupala* jsem se.
Navoněla
jsem se. Vytrhala jsem si obočí a nakreslila nové. Vytrhala jsem si řasy a nalepila nové. A pak jsem tam stála, po zuby nahá, a čekala čekala čekala — a on přišel a já měla takovou radost, že jsem oblítla lampu a sedla mu na rameno: nemáš hlad? povídám, nemáš žízeň? nepotřebuješ podrbat na zádech?
— tak to nebylo. On vůbec nepřišel.
 
            * Je právě šestnáct hodin úterního času! za dvacet minut začíná podzim! hlásili. A tak jsem vylezla z díry, co jsem ji vystála v podlaze, seřadila všechny své bychy a šli jsme.  
            * Byli bledí a malátní, ti moji bychové, nepošťuchovali se jako dřív, ani si nešeptali prasečinky. Loudali se nemožně a přes mýto jim to trvalo skoro půl hodiny. Do města k holiči jsme dorazili, právě když z průjezdů vybíhali Brigádníci s oranžovými žebříky. Na Kennedyho, řekla jsem frizérovi, usadila bychy do křesílek a spěchala vstříc rozesmátému Městu. Smálo se tak moc, že se mu zdi natřásaly škytavkou, a všude bylo strašně veselo. Šedé plakáty Dnů smíchu plály všemi barvami, v čekárně u stanice dvacítky se tančilo a zpívalo Ho—sana, hej—sana, sana, sana ho; na schodech k Mauzoleu se dvě ženy praly o galoši a útlí mladíci ve špičatých botkách kolemjdoucím šeptem nabízeli stravenky. Mezi tím vším pobíhali kameloti a vykřikovali: Rio Brávo! Zvláštní opravené vydání! Náš zpravodaj hlásí: člověk není řešení!  
            * Vážně, všude bylo strašně veselo. A že bylo tak veselo a tak krásně, koupila jsem si magazín a sedla si s ním do parku. Sypala jsem slepicím předvařenou rýži, cucala předcucané bonbóny a prohlížela milovníky: dva byli na pláži a hráli si s míčem. Byli zlatohnědí v malinkých červených plavečkách, nad sebou měli modré nebe, za sebou modré moře, v otevřených pusách bílé zuby a na těch plavkách veliké bulky. Před nimi ležela na zlatém písku krásná—mladá—snědá—pružná se zlatými vlasy a pod ní bylo velkými písmeny SCHÖN UND SCHLANG MIT FUGOA.  
    * Na další straně byli tři bez hlav a bez nohou, jenom břicha a stehna v maličkých plavečkách s velkými boulemi: toho uprostřed jsem si chtěla vystřihnout, ale udělala bych díru do tamtěch na pláži, tak jsem ho dala jenom fixem do kroužku.  
    * Listovala jsem dál, přes děti a ubrusy až k lyžím, kde byli milovníci, jak žijí v zimě: dva byli zamračení, jeli vysokým sněhem a hranami lyží ho stříkali do vzduchu, třetí se smál, že na něj zezadu hodili kouli, ale ten vpravo byl nejhezčí: stál opřený o dřevěnou kůlnu, v jedné ruce měl blyštivé lyže, tou druhou si zacláněl oči, díval se do dálky a usmíval se, jako když chce plakat. Zavřela jsem oči a myslela na něj, na toho u kůlny, chvíli jsem na něj myslela... Potom jsem zavřela magazín a koukala na Brigádníky, otrhávající listí ze stromů. Scházelo ještě půl hodiny do setkání s Básníkem.  
            * Byl to Básník. Všichni to o něm říkali a měl to i napsáno v občanském průkazu — musel to být básník. Ztěžka dosedl a povolil si kravatu.
Jsme jedné krve ty i já, zašeptala jsem.
Proč sakra nepíšete o lásce? řekl a bouchl mým rukopisem o lavičku.
Když on zas nepřišel, řekla jsem.
Jenomže co to je? Tohleto? řekl a cvrnkl do papírů — pomalu plachtily vzduchem, ne a ne klesnout — nemá to vzlet, neumíte se vyjádřit!
 
            * Já nemůžu lítat, jsem přirostlá k zemi, řekla jsem a koukla si na nohy — ano, pravá už zase vyhnala kořen — ale vyjádřit se umím, řekla jsem a vyjádřila jsem se. Šlo to těžko, ale povedlo se. Mé jádro se odkutálelo na trávník a slepice se o něj popraly.  
            * Špatně, řekl a vyjádřil se. Jeho sedmibarevné jádro se mi chvíli houpalo před očima a pak se vzneslo vzhůru. Dívala jsem se za ním. Prasklo vám to, řekla jsem.  
            * A vaše sežraly slepice, řekl, dám vám radu: najděte si nějaké poctivé zaměstnání. Už musím letět, řekl a vstal. Prosím vás, řekla jsem tiše — slepice zpozorněly a popošly blíž — prosím vás, řekla jsem (vzduch zhoustl, tráva přestala růst a srdce mi vyhnalo krev nosem) prosím vás, vemte mě s sebou! To je nesmysl, utřete si to, řekl a otočil se.  
            * Já... já budu třeba kamenem, řekla jsem a byla kámen. Vyloučeno, řekl. Anebo pes nebo tužka, řekla jsem a byla pes a tužka. Anebo blecha, koukněte, řekla jsem, ale on už mávaje křídly odcházel, stačila jsem ho ještě chytit za nohavici, ale vytrhl se mi a šel pryč. V dálce jsem zahlédla už jenom šoférovu placatou čepici.  
            * Vzduch tak zhoustl, že jsem ho musela po žvancích vyplivnout. Slunce se začalo stmívat — pomalu tmavlo a tmavlo, po něm zbyl jenom černý flek.  
    Šla jsem vyzvednout své bychy — byli navonění a ostříhaní na Kennedyho — seřadila jsem je a s nohama po kotníky v hlíně šla pomalu před nimi. Ale nešli jsme domů; šli jsme k hradbám a za ně, za Město, k polím, kde rostla nová generace.  
 
          * Tam jsem zůstala stát, už po kolena v hlíně, a klackem své bychy rozehnala. Rozutekli se do všech pěti stran, voňaví a ostříhaní na Kennedyho, a já potom kamenovala nebe a bičovala zemi a křičela jsem ty kurvo! ty kurvo!  
    Ne, tak to nebylo. Šla jsem domů. Uložila jsem bychy do postýlek a zhasla jim lampičky. A pak jsem šla taky spát. Přetáhla jsem si přes hlavu tátovu košili, co ji mám pod polštářem, vdechovala jsem její pach a myslela na milovníka, na toho u kůlny, co se usmívá, jako by plakal.
A přišel.
 

(Knížka s červeným obalem, 1986)