Pomoc!
      Pomoc!

Karel Čapek

(Click on the asterisks * for pre-reading questions.)
 
 




(Audio help)   
 



hledal,* že je na širém svahu porostlém krásnými stromy. Vždyť je to Francie, uhodl náhle, to jsem asi nastoupil do špatného vlaku. Je to skutečně zvláštní vlak, — samé cizí tváře, které se mu smějí, jako by byl špatně oblečen; a vlak jede divoce, až okna drnčí.
 
            *Brož se vyjevil ze sna. Někdo klepal na okno.
        „Co je?“ křikl Brož slepeným jazykem.
        „Prosím vás,“ mluvil venku chvějící se ženský hlas, „kdybyste nám šel honem pomoci!“
        „Jděte k čertu,“ odpovídal Brož zuřivě a zavrtal se hlavou do podušek. Jen zachytit přetržené vlákno snu! navázat spánek právě tam, kde byl přerušen! Vlak, něco o vlaku, nutil se Brož; a náhle ho trýznivě jasně napadlo: Měl jsem se zeptat, co se jim stalo!
 
            * Vyskočil z postele a běžel otevřít okno. Chladně, černě zavála zvenčí pustá noc. „Kdo tu je?“ volal, ale nic neodpovídalo. Tu otřásla jím zima, i šel si lehnout; opět nalezl v peřinách své vlastní suché teplo a požíval ho dychtivě a neomezeně; opět poklesla mu víčka a údy povolily v kómatu. Och, spát!  
            * Široce otevřenýma očima díval se Brož do tmy. Kdo to asi byl? Nikdo se tu ve vsi o mne nestará. Kdo to hledal u mne pomoci? Byl to ženský hlas. Byl to nevystihle bolestný hlas. Snad šlo o život. Ostatně nejsem lékař. Ale snad šlo o život.
        Zmučen obrátil se Brož k oknu. Rýsovalo se jako studeně modrý obdélník v černé, neprostorné tmě. Nikde nehoří. Je ticho, jen hodinky u hlav hrotitě tikají. Co se to jenom stalo? Jaké neštěstí? Snad je to v sousedství; někdo umírá; někde se bezradně zápasí s těžkou chvílí. Nejsem konečně lékař.
 
            * Ale lože suše a únavně pálí. Brož usedl v posteli a vzal si ze zvyku brýle. Čím bych vůbec, přemítal, dovedl pomoci? Jak jenom přispět? Umím snad něco pomocného? Bože, ani poradit ne, ani utěšit ne; ani slovy bych nedovedl sejmouti část tíhy z kohokoliv; ani účastí někoho podepřít. Vždyť sám nic nechci než mít pokoj; než zbavit se ostatních. Co se to asi stalo?  
            * Vtom ho napadlo rozsvítit lampu. Snad zahlédnou, že svítím, řekl si, a přijdou znovu. Budu svítit jako maják. Přijdou-li, zeptám se, co se přihodilo; aspoň poznám, že jsem skutečně nemohl pomoci — Předem potěšen nastlal si Brož polštářů za záda; napjatě číhal, že vrznou vrátka a týž ženský hlas že bude prosit za oknem. Ale tikavý běh hodinek jej týral. Marně se snažil zastavit je. Byly tři hodiny. Znenáhla natěsnala se mu v prsou ošklivá tíha neklidu a vzrušení. Nikdo nepřicházel.  
            * Váhavě a chvatně počal se Brož strojiti. Jistě, řekl si, budou svítit tam, kde se něco stalo, a já zaťukám na okno. Tak jako tak bych už nespal. Nic tam nebudu platen, ale — Snad jsou tak bezradni — Brož mátl se spěchem a proklínal tiše tkaničky bot; posléze podařil se mu neobyčejný uzel, i vyběhl před dům.  
            * Bylo černo, naprosto černo. Brož pustil se uličkou dolů hledaje rozsvíceného okna; nikdy dosud neviděl vsi tak do nevědoma usnulé, tak cizí všemu bdícímu, tak cizí — Nikde nebylo žalující noční lampy, nikde proužku světla za okenicí. Zděšen stanul před kaplí: v oknech třáslo se a bloudilo matné světlo plamene. Věčná lampa, pochopil po chvíli a šel dále; ale nikde nebylo rozžato; všude temno, jen trochu bledosti vypocené stěnami  
            * Potichu vracel se Brož domů naslouchaje před němými domky. Neozve se uvnitř nářek, nezachvěje se tichá bezmoc? Nezapláče ženský hlas? Trna sondoval Brož zavřené prostory mlčení: nic, ani hustý dech, nic — Což nezalétne z šíra noci, z některé dálky, z některé strany světa rozryvný křik o pomoc?  
            * Jak cizí je tento spící svět, jenž nemluví! Jenž nevykřikne bolestí! Jenž nezavolá o spásu! Kdyby se nyní zvedl nejtišší nářek, zda nechopil by se ho horlivě, zda by se o něj neopřel jako o sloup, zda by se ho nezachytil jako světla rozsvíceného ve tmě —  
            *Jiným pomáhat chceš, ozvalo se v něm výsměšně a jasně, a sám sobě pomoci nemůžeš! Ale což, myslil si Brož v bolestném úžasu, je tomu skutečně tak? Vždyť spíše proto, ach, právě proto, že sám sobě pomoci nemůžeš — Kdo si může pomoci, bude pomáhat sám sobě; ale ty, který si nemůžeš pomoci, zda to nejsi právě ty —  
            *Brož se zastavil jako udeřen. Sám sobě pomoci nemůžeš! Ale což je tomu skutečně tak? Potřebuji vůbec pomoci . . .od sebe sama nebo kohokoliv? Je mi tak zle? Bože, to ne! Vždyť žiji po svém a ničeho víc nechci. Jen abych prožil své dny pro sebe sama. Nemám nesplněných přání. Snad vůbec nemám přání. Sám sobě pomoci nemohu . . . Není v čem. Nikdy mi to nepřišlo na mysl. Zůstaň vše, jak je: den po dni, až do nedohledna.  
            *Den po dni? Brož sedl si na patník a nehnutě se díval do tmy, jako by potají dosníval přervaný sen; nebo jako by se mu zdál den po dni, měsíc a rok, do nedohledna — Nic se už nezmění; co také měnit? Události prchají a léta ubíhají; ale den po dni se vrací, jako by se vůbec nic nedálo. Uplynul den: co na tom? Vždyť stejný den, týž den přijde mi zítra. Jen když zas uplyne!  
            *A denně si mohu říci: Neztratil jsem nic než den. Nic víc než den! Proč tedy ta úzkost? Brož si tvrdě mnul čelo. Abych se probral. Jsem nevyspalý. Zastavil jsem se, a dny narostly kolem mne jako zdi; den po dni se hladce a těžce nakladly jako stěny. Už záhy se probudím: ale bude to nový den a nebývalý, jejž naleznu dokola? Nebo den složený z tisíců minulých — jako stěny? A řeknu si opět: Tož to je zas další den mezi tisíci narovnanými — jako stěny? Proč přibyl? Vždyť bylo včera jen o jeden méně! Stálo to za to, vzbudit se pro ten jediný den?  
            *Veškerá ospalost se od něho rázem oddělila. Vždyť je to vězení, pochopil zděšen; tolik let žil jsem jako ve vězení! Široce utkvěl očima; bylo mu, jako by se všechna ta léta smutně rozsvětlila: divně cizí, divněji známá; vše, nic, dny bezpočtu . . . Ach, vězení, vytrhl se Brož. Což nikdy se neprobudím v nebývalém dnu? Což nečekám na to denně (— ach, vězení!) a nečekal jsem snad vždy, pochopil náhle (— minulá léta se rozsvětlila), ach, zda nezastavil jsem se vlastně jen proto, abych čekal nebývalý den?  
            *Minulá léta se rozsvětlila. Hle, bože, šeptal Brož pohlížeje k nebi, nebudu ti už déle tajit: čekal jsem na tvou pomoc, na zázračné vysvobození; že stane se veliká událost, náhlé světlo ve skulinách, a za prudkých úderů do dveří přikáže silný hlas: Lazare, vstaň! Tolik let čekal jsem silný hlas vítěze; nepřišel jsi, a já už nespoléhám.  
            *Ale čekám-li ještě, tedy je to na pomoc a vysvobození. Na nějaký hlas, který mne zavolá z mého vězení. Snad není silný, ale tak slabý, že musím jej podepřít vlastním hlasem. Snad není to hlas poroučející, ale prosící: Lazare, vstaň, abys nám pomohl!  
            *— Sám sobě pomoci nemůžeš: kdo ti pomůže? Kdo přijde vysvobodit tebe, jenž sám nemůžeš? Všechno spí v nevědomém míru; dětsky tíkne bolest na rtech spícího; chlapecký sen, něco o vlaku, unikavý sen kreslí se na stěnách vězení. Ale nenadále přijde — zaťuká na okno a zavolá tě ze sna nebývalý den. Zdali jej poznáš a neospale vyskočíš?
        Snad čekals otřes světa: slyš tiché, prosebné zavolání. Snad den, jejž čekáš, nepřijde ani jako svátek; jen všední den, pondělí života, nový den.
        Nad lesy svítá.

        (Boží muka, 1917)