Takové torzo, to by si teprv žilo! Ivan Vyskočil (Click on the asterisks * for pre-reading questions.)
	(Audio help)		d* toho podvečera se dívám na sebe, na druhé a na svět jinýma očima. Znaje vlastní cenu, dovedu ocenit jiné.
			* Navštívil nás pán. Toho podvečera. Člověk vyloženě duchovní, vzhledem asketa. Zazvonil, proklouzl do kuchyně, kde jsme právě večeřeli, usadil se na židli, nasadil si brýle a vyndal z aktovky listiny.
			* „Nechci se vtírat,“ řekl, „klidně jezte dál. Jen jezte, dokud můžete. Ale neštěstí nechodí po horách...“         Zvedl oči ke stropu.         „... nýbrž po lidech!“
			* Přitom se díval na mne, jako by mi neštěstí lezlo po límci košile. Ošil jsem se a přejel jsem si rukou po límci. Pán pokývl hlavou a jeho oči se svezly na mé dvě dcerušky-berušky.
			* „Ach, děti, děti jsou radostí života!“ zvolal s rezignujícím úsměvem a pohladil Barborku po hlavičce. „Jo, jo, radostí. Dokud jsou. Skotačí, že? Jsou živé, že? Ach ano, ano. Bože, jezdí tolik aut, moc aut. Chuděrky! Ne, ne, nechci strašit, proč by musely dcerušky zrovna pod auto, že ano?
			* Vždyť jsou tu ještě jiná, docela malá, ba nepatrná nebezpečí, pouhým okem neviditelná. Třeba mikroby! A braňte se jim! Že jsou děti očkované? Jistě, jistě, ale jsou i virové choroby, ani pomyslet nechci, ach bože, a spoléhejte na medicínu!“
			* Muž dojatě pomrkával. Bylo zřejmé, že tady je medicína v koncích. Pojistil jsem dcerušky-berušky, každou na patnáct tisíc v případě úmrtí. Aby z toho něco měly.
			* „Samozřejmě, nic zlého vám nepřeju. Jen všechno nejlepší. Ale v takovém bolu těch patnáct tisíc jako když najdete. To máme dohromady třicet tisíc, kdyby obě najednou, kdyby infekce.“ Muž pohladil po hlavičce mladší, Markétku, a mrkl na mne. „Paní vyhlíží taky pěkně,“ řekl znalecky. „Pěkně, ale trochu vám žloutne. Nebo že by to dělalo světlo? Někdy...“
			* Pojistil jsem ženu rovněž na patnáct tisíc.         „No vidíte, tak vám to dá pětačtyřicet tisíc,“ podotkl muž. „S tím už se dá něco podnikat. Zvláště když nejsou tyhlety starosti s rodinou.“         Sám jsem se nechal pojistit na deset tisíc. Ne že bych byl bez naděje. Infarkty, rakovina, neštěstí. Ale už od dětství trpím pocitem méněcennosti.
			* Měl jsem za to, že vymřením rodiny přátelská návštěva končí. Ale ne. Muž sáhl znova do aktovky, vytasil se s knížečkou a spiklenecky mi ji podstrkoval, jako by šlo o protistátní leták nebo o pornografii.
			* „Koukněte!“ zašeptal vzrušeně. „Není tam všechno, ale to je pochopitelné, to dá rozum, neuvádíme všechny kombinace. Je to jen rámcově. No, koukněte!“
			* „ Četl jsem. Když přijdu o nohu pod kolenem, dostanu 8 000. Když nad kolenem, 12 000. Palec pravé ruky dělá 1 560, každý jeden prstíček 400. Oko bere 3 500, obě 10 000. Pak ještě ruka k lokti, k rameni, samotné zápěstí, chodidla, žebra, uši, nos, zuby...         Vypadalo to jako ceník lidských drůbků.
			* „Přemýšlejte o tom reálně. Je to jistě bolsetné, ale velice výhodné. Pravda, člověk o tom nerad přemýšlí, je to každopádně ztráta, ale nějaká ta tisícovka na ruku...,“ zarazil se - „ale nějaká ta tisícovka na stůl, to je rozhodně náplast. Musíme myslet reálně!“
			* Myslel jsem reálně.         Lednička, to je vlastně levá noha pod kolenem a ještě zbude na koberec. Rádio pořídíš za palec levé ruky. Ale něco lepšího, třeba stereofonní s gramofonem, to chce celé zápěstí. A takové torzo...         Dočetl jsem, domyslel jsem a podepsal jsem.
			* Po večeři jsem si zašel do hostince U růžového kavalíra na jedno pivo. Seděl tam chlapík, který propíjel ze zármutku už třetí stovku. Potřeboval sehnat dvacet tisíc na kvartýr a stále nevěděl jak a kde. Tak takhle pil denně na žalost. Už druhý rok. Přisedl jsem a poradil jsem. Dvě nohy nad kolenem, každý jednu, jste přece manželé, ne? A je byteček jako klícka. I s výtahem. A ještě zbude nějaká ta stovka a ruka na zařízení. Tak jsem zaznamenal hned první večer zisk. Osm stovek! Čtyři zuby po 150, a nosní přepážku za 260. Osm set! Šedesát mi srazili. Snad daň z příjmu obyvatelstva. Nebo ze ztráty zubů. Nevím. Nebýt pojištěn, škodoval bych. Protože ten člověk by mi dal přes hubu tak jako tak. Ze žalu.
			* A ještě ušetřím, protože mohu jíst jen polévku. Ach, dobře jsem investoval. Svitlo mi slunko naděje.         A takové torzo? Ach, takové torzo, to by si teprv žilo! (Ivan Vyskočil a jiné povídky, 1971)